Teď už se mi táta smát nebude. Bývalý hráč Akademiků a fyzioterapeut Kučera o bronzu z šampionátu žen

11. září 2022 | iDnes.cz | www.idnes.cz/hokej/reprezentace

Po úspěšném bronzovém tažení národního týmu žen na hokejovém mistrovství světa v Dánsku, kde působil jako fyzioterapeut, má teď cenný kov i pětadvacetiletý Kučera junior. „Po oslavách jsem hned volal tátovi. Už se mi konečně nemůže smát, že on má medaili z mistrovství světa a já ne,“ hlásil se smíchem na rtech Tomáš Kučera.

Tomáš Kučera (vpravo dole) pomáhal ženskému výběru na MS jako fyzioterapeut. | foto: ČTK

Přes hokej k vysoké škole a zase zpátky k hokeji. Tentokrát ženskému. To je cesta Tomáše Kučery, syna slavného otce Jiřího, mistra světa z Vídně 1996.

Sám prošel mládežnickými týmy v rodné Plzni až do juniorské extraligy, poté působil v nižších soutěžích v Klatovech či Domažlicích, čtyři sezony válel za univerzitní tým plzeňských Akademiků.

Kudy pak vedla vaše cesta k reprezentačnímu týmu žen?
Bylo to náhodou. Na hokejovém kempu, který pořádal Dominik Kubalík, jsem potkal majitelku fyzioterapeutické ordinace v Praze. Nabídla mi praxi u ní v ordinaci za zraněnou kolegyni, která mi zároveň na dálku pomáhala. Padli jsme si do noty a já zjistil, že je fyzioterapeutkou u ženské reprezentace. Navrhla mi spolupráci a já to přijal.

Vraťme se ale ještě k úplným začátkům. Kde jste udělal své první hokejové krůčky?
S hokejem jsem začal v Plzni, jak jinak. Až do juniorské kategorie jsem byl ve Škodovce. Teoreticky jsem vlastně s juniorkou Plzně vyhrál titul. Základní část jsem odehrál, ale během play off jsem odešel do druholigových Klatov a nastupoval tam i za juniory, kde mě trénoval táta.

Slýchal jste často narážky na svého otce, skvělého centra, mistra světa z roku 1996?
Slýchal jsem to neustále. Také se mi ulevilo, když jsem později vyměnil hokej za studium. Tátovi to navíc udělalo radost, že jsem dal na jeho radu a začal studovat vysokou školu.

Proč právě fyzioterapie?
Střední hotelovou školu jsem si vybral, abych moc nemusel chodit do školy. V maturitním ročníku mi ale táta promluvil do duše, že mé hokejové kvality nejsou na úrovni, která by mě uživila. Jelikož jsem chtěl od malička pomáhat lidem, tak se mi zamlouvala fyzioterapie. Přihlásil jsem se na Fakultu zdravotnických studií, konkrétně na obor fyzioterapie na Západočeské univerzitě v Plzni. Přešel jsem tedy z anatomie zvířete, což se týká vaření, na anatomii člověka. (smích)

Ani na vysoké škole jste s hokejem neskončil. Co vám dalo působení v Akademicích Plzeň?
Spojit studium a koníček pro mě bylo ideální. Bylo zvláštní najednou hrát s kluky, se kterými jsme se potkávali v mládeži jako soupeři. Díky Akademikům jsem mohl dál hrát hokej, který mě bavil. Strávil jsem v univerzitním hokeji čtyři sezony. Tu poslední se mi podařilo získat zlatou helmu pro nejlepšího střelce. Končit se má na vrcholu, navíc jsem dostudoval. Teď už hraju hokej jen pro radost za krajský tým Rakovníka. Za nejlepší etapu své kariéry považuji ale právě tu v Akademicích. Ta mi vrátila lásku k hokeji. Podle mého to může potvrdit každý, kdo si to tam vyzkoušel.

Celý rozhovor najdete na webu idnes.cz.