Pražský Parkový Survival bývá pro nás outdooráky posledním závodem před zimní sezónou. V listopadu může být všelijaké počasí. Vloni nám den před Parkáčem nasněžilo, letos zase bylo nádherné slunečné počasí, kdy je radost být venku.

10. listopadu jsme si s našimi holkami v sousedních Krhanicích zaběhli noční orientační běh od VŠE, abychom se patřičně naladili. Z lesa nad Týncem jsem byl vyloženě nadšenej a doufal jsem, že si v něm zaběhnu ještě jednou.

Sešli jsme se v přibližném počtu 40 lidí v Týnci nad Sázavou v Bisportu. Mapy jsme dostali předem na prezentaci a protože příprava je základem úspěchu na každém survivalu, naplánoval jsem si postupy zvýrazňovačem do mapy. Ještě, že mám kamarády, kteří mě opravili, když jsem přehlédl místo startu vloženého orientačního běhu a nakreslil si postup na kontroly v lese rovnou z Týnce. Následně jsem překresloval plánek hradního OB, protože jsem si nevšiml, že je zorientovaný jinak, než severem nahoru a následně, že jsme přehlédl jednu kontrolu na kole. Zapomněl jsem si totiž vzít prášky na hlavu.

Systém závodu scorelauf znamená, že máme pouze limit 5 hodin na absolvování disciplín v jakém chceme pořadí a rozhodujícím faktorem je počet navštívených kontrol. Letošní PPS se skládal z oblíbených disciplín orienťáku na kole, běžeckého OB v lese, hradního OB, slanění a kajaku na klidné řece Sázavě.

Po odstartování z jedenáct hodin jsem se vydal krátkých přejezdem do depa u Zbořeného Kostelce. Nejdříve jsem si oběhl orienťák v lese. Běžel jsem sám, ostatní se buď vydali na kajaky, nebo nejdříve objízděli kontroly na bikové etapě. Nikam jsem se nehnal, survival se nevyhrává na první disciplíně, ale až v cíli. Nohám jsem dal odpočinout v kajaku. Na řece jsem se minul s pár závodníky, kteří už dokončovali. Vzdálenější kontrola na jezu byla sice jen 1,5 km daleko, ale dalo to docela zabrat. Následně jsem si doběhl na slanění, což je vždy příjemné zpestření každého závodu a každý odtud máme pěknou fotku. Za nejpovedenější disciplínu letošního ročníku pokládám originální orienťák na zřícenině hradu Zbořený Kostelec podle plánku a popisů míst kontrol. Např. „konec východní obranné zdi – pata“ a „vnitřní severní roh paláce“. To mě skutčně bavilo.

Po tom, co jsem si zapádloval a zaběhal, jsem se vydal na docela dlouhou etapu na kole. Kousek za mnou vyjel můj parťák ze závodů týmu Petr Dvořák. Dojel mě až u druhé kontroly u Gabrhele a chtěl mi ujet, takže jsme jí přejeli a nejhorší půlkilometrovej úsek plnej bahna jsme oba jeli třikrát. Na kolo se mi nalepilo tolik bahna, že se mi přestaly otáčet kola a taky pěkně ztěžklo. Petr mi ujel a stálo mě dost sil ho zase dojet. Projeli jsme přes Kamenici a ve stoupání na Gryblu se kolem nás přehnal trénující borec na kole. Já mu nestačil, ale Petr ho ohákoval a dvojnásobnou rychlostí mi ujel. Ujel někam do řiti, protože týpek najel na Panskou skálu na kontrolu, ale úplně jinam. Toho si Petr nevšiml. Jel jsem tedy sám a kochal se parádní krajinou lesů spodního Posázaví. Vystoupal jsem na Boží skálu a rozhlednu Pepř, kde se zas zatočila hlava na schodech Terce Hnátkové, že následně vyjela z mapy. Cestou do cíle jsme ještě jeli přes Žampach, kde jsme se mohli kochat pohledem na železniční viadukt Zlaté doly a přívodním kanálem, kdyby na to byl čas. My ale uháněli do cíle pod oblouk Decathlon.

Výsledky jsou už k nalezení na webu závodu. Zajímavým zjištěním je, že vítězka žen Tereza Rudolfová i akademická mistryně Tereza Hnátková strčí většinu chlapů s přehledem do kapsy.