HISTORIE ČAUS

KONTAKTOVAT

Vaše jméno (vyžadováno)

Váš email (vyžadováno)

Předmět

Vaše zpráva

1910 - 1914

Začátky vysokoškolského sportu u nás klademe do roku 1910 a jeho zakladatelem je tehdejší lektor tělocviku a sportovních her František Smotlacha. Jeho vřelý vztah ke sportu a houževnatost, se kterou se ujal myšlenky založit u nás první univerzitní sportovní spolek pod dlouhým názvem „Vysokoškolský spolek pro tělocvik a sport, hry a skauting“, byly základem tehdejšího sportování na vysokých školách. Původně na Univerzitě Karlově, k níž se přidala i Vysoká škola speciálních nauk v Praze, předchůdkyně Českého vysokého učení technického (ČVUT),byly zřízeny lektoráty her pod vedením Františka Smotlachy. Tehdejší ministerstvo s návrhem souhlasilo, ale s podmínkou, že funkce vedoucího nebude honorována. Protože vysokoškolských sportovců stále přibývá, vzniká u Františka Smotlachy sbor náčelníků, vedoucích, cvičitelů, asistentů a demonstrátorů. Nejužšími splupracovníky byli Hála, Wala, Serbus, Sobola, Hanák, Fiala, Gargela, Kněnický, Lohovský, Riedl, Zizius, Losenický a další. Vznikají i problémy s tělocvičnými prostorami, a proto se činnost přenáší i do přírody a rozvíjí se výletnictví a turistika. V té době začíná i evidence členů, vybírání malých příspěvků a pronajímání školních tělocvičen, bazénů a hřišť. První soutěže byly mezi kolejemi Univerzity a Techniky a později i utkání s pražskými sportovními kluby. Rozvoj vysokoškolského sportu snad nejlépe vyjádří statistické údaje. V prvním roce činnosti se sportovalo v 10 odvětvích a turistice. Největší zájem byl o fotbal, dále pak o sokolský tělocvik, lehkou atletiku, plavání, házenou, tenis, cyklistiku, bruslení a sáňkování. Raritou byli 3 lyžaři. V 10 odvětvích bylo celkem zapsáno 153 studentů a v turistice 31.

1914 - 1945

Další etapou je rok 1914, kdy se počet členů zdvojnásobil, největší zájem je o tenis, fotbal a lehkou atletiku. Přibylo i pět odvětví – šerm, kanoistika, lední hokej, horolezectví a táboření, čímž se členská základna přiblížila k tisícovce. Pak nastala přestávka čtyř let světové války, kdy František Smotlacha nastoupil vojenskou službu. Po osvobození naší vlasti od 300 leté poroby se vrací k započatému dílu. Ke svým zkušenostem má i několik spolupracovníků z počáteční etapy, chuť do práce i podporu svobodného státu. Kromě lektorátu na Univerzitě Karlově je schválen i jeho lektorát na ČVUT se všemi náležitostmi. Na obou vysokých školách jsou zřízeny ústavy tělesné výchovy (ÚTV) pod personálním vedením F. Smotlachy a podle jeho koncepce vzniká Ústředí vysokoškolského sportu Praha. Dochází k rozšíření pedagogického sboru a doplnění adminitrativních sil. Po získání dotací a subvencí získává vysokoškolský sport rozsáhlý prostor Strakovy akademie s malou tělocvičnou a bazénkem. Studentská základna v pražských kolejích je velmi nápomocna. Brno a Bratislava se stávají dalšími vysokoškolskými centry. Koncepce VŠ sportu se nemění, ale rozvíjí. Nadále zůstává jediná forma provádění – dobrovolná. Cílem je pravidelně prováděná sportovní a rekreační tělovýchova všemi studenty biologickou metodou bez ztrátových časů. Vzorem je antická harmonie těla a ducha. Prosazuje se soulad teorie s praxí, jednoduchá organizační struktura, dobrovolnost k rozhodování, kázeň v provádění, obětavost a spolupráce při tvorbě podmínek. Nastupují další odvětví. K patnácti předchozím přibývá v dalším desetiletí především basketbal a volejbal, vodní pólo, rugby, stolní tenis, střelba i lukostřelba, zápas, judo, box, skoky do vody a pod vedením Jiřího Vály vodní turistika. Zelenou dostává i motorismus. V Letňanech letectví, zpočátku bezmotorové se stavbou kluzáků, později s motory. Členská základna přesahuje brzy 5000 organizovaných členů. Odborné síly je nutno honorovat a také provozní náklady rostou, dotace se však nezvyšují. K úhradě se používá příjmů z příspěvků hospitantů. Zpočátku byli z řad pedagogů a jejich rodinných příslušníků, později i jiných vrstev. Rozvoj základny a zvýšená sportovní úroveň si vyžadují neustálé prohlubování teoretických znalostí. Když už nepostačuje přednášková činnost, nastupuje tisk, popularizace a věda. Začíná vycházet nejdříve informativní Zpravodaj vysokoškolského sportu Praha, později Nová TV s přílohou Marathon, která začas vychází samostatně. Sdružuje kolem sebe mladé sportovní nadšence, zejména z řad budoucích tělocvikářů. František Smotlacha přitom píše odborné statě i propagační články do novin i časopisů našich i zahraničních a vydává publikace. Posláním vysokoškolského sportu v této vývojové etapě nebyla výkonnost, ale všestrannost a masový rozvoj. Zákonitě z velkého počtu talentovaných jedinců začali vynikat jednotlivci i kolektivy. To potvrzovalo zpočátku populární utkání Universita – Technika, později ve 30. letech Praha – Brno – Bratislava, pořádané nejdříve v lehké atletice, později i v dalších sportech, střídavě ve třech vysokoškolských městech. Prokázala to i vzájemná střetnutí s předními kluby a dlouhodobé soutěže v těch sportech, které respektovaly prázdninovou přestávku. Netrvalo dlouho a vysokoškolští sportovci patřili k nejlepším, řada rekordmanů byla v jejich oddílech. Neobešla se bez nich ani státní reprezentace, jak olympijská, tak i akademická na Světových akademických hrách, jejichž začátek spadá do roku 1923. V tom roce totiž Jean Petijean, kdysi nejlepší sprinter Francie, přišel s návrhem realizovat olympijskou myšlenku v akademickém sportu. Víme, že Čechy byly čtvrtou zemí po Anglii, Francii a Polsku, kde vysokoškolský sport zapustil své kořeny. Jsme hrdi i na to, že v roce 1923 v aule Sorbony jsme byli u založení světové studentské soutěže, ale navíc, že ČSR byla dlouhá léta v tříčlenném direktoriu, které v dlouholetém období tuto soutěž řídilo. Naši nejlepší studenti nechyběli na žádné ze Světových studentských slavností. K třicátému výročí se dostává vysokoškolskému sportu i osobně Františku Smotlachovi nejen uznání, ale i darů pro zrychlení tempa vývoje. Vysokoškolský sport dostává do trvalého užívání budovu Marathon v Černé ulici se třemi tělocvičnami, halou a prostorami pro inventář a administrativními místnostmi. Po 20 letech se kancelář vysokoškolského sportu stěhuje z bytu zakladatele a předchozího umístění na ČVUT do vlastního stánku v centru Prahy. František Smotlacha je jmenován docentem na Univerzitě Karlově a o rok později i na ČVUT. Jubileum je vhodnou příležitostí k oslavám na všech pracovištích, ve všech kolejích. Vrcholnou událostí se stala slavnost vítězů v pražské Lucerně, na níž návštěvníci viděli četné fotografie, dokumenty, trofeje, tisk, publikace, suvenýry i medaile. Po velkém úspěchu se tak stala základem Expozice vysokoškolského sportu o rok později na celostátní výstavě ČSR v Pardubicích. Tam se setkáváme i s uměleckými díly studentů. Návštěvníky poutají antické sochy a podle jejich vzoru skulptury současných sportovců. A ještě jeden exponát soustředil pozornost a to znak moudré sovy nad vstupním obloukem expozice. Zlepšené podmínky zrychlily tempo vývoje. A tak v roce, v němž se Smotlacha dožívá padesáti let, vstupuje náš vysokoškolský sport do kulminačního období své první epochy mezi dvěma světovými válkami. Ve školním roce 1934/35 tvoří členskou základnu 7000 studujících a 1000 hospitantů. Pravidelná činnost je organizována v 500 oddílech ve 27 sportech, turistice a táboření. Největší zájem se soustřeďuje na volejbal, tenis, lehkou atletiku, plavání a lyžování. Rekordní přírůstky přitom zaznamenaly zimní sporty, vodní turistika, motorismus a letectví. Tak rozsáhlá činnost má k dispozici tato zlepšení : 9 tělocvičen, 15 hřišť, 6 plováren, 21 dvorců na odbíjenou, 78 dvorců pro tenis, 1 loděnici, 1 hangár v Letňanech, chatu na Padrti. Kromě toho plán na stavbu stadionu v Dejvicích a zimního stadionu na Štvanici, který byl sice realizován, ale vysokoškolský sport se jeho vlastníkem nestal. Doposud jsme se zabývali historií vysokoškolského sportu v Praze. Byli bychom nespravedliví, kdybychom si nepřipomenuli vývoj v našich dalších vysokoškolských městech před druhou světovou válkou. Nám jde především o Brno. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1918 zahájily v Brně činnost dva vysokoškolské sportovní kluby. Nejdříve SK Česká technika Brno a zakrátko S.S. Universita Brno. Velkým příznivcem a propagátorem sportovní činnosti studentů byl profesor Eduard Babák z Lékařské fakulty, autor populární „Tělovědy“. Činnost obou kolektivů se brzy soustřeďovala kolem univerzitního lektora Františka Majdy, ale spojení obou se podařilo až jeho nástupci Františku Vojtovi. Organizace vysokoškolský sport Brno vznikla podle pražského vzoru s jediným rozdílem, že řízením bylo pověřeno kuratorium, složené ze zástupců všech čtyř brněnských vysokých škol. Činnost byla zaměřena do dvaceti sportovních odvětví a mimoto ještě do odboru turistiky. Nejaktivnější byla lehká atletika, volejbal, plavání, šerm, stolní tenis, ragby, basketbal, tenis, fotbal, pro ženy rytmika při hudbě. Zvláštností proti Praze byl veslařský oddíl v Pisárkách a oddíl jeskyňářský. K dispozici bylo hřiště na Táborské ulici a dvě tělocvičny. Jedna na Technice, druhá v budově Právnické fakulty. Ostatní sportoviště byla pronajímána. Lyžaři a turisté využívali chatu Barborka v Jeseníkách a Zverovku v Roháčích, zatímco horolezci pořádali populární kurzy v Dolomitech. To vše také přispívalo k nebývalému rozvoji sportu mezi vysokoškoláky. Přichází listopadové události roku 1939. Dochází k uzavření vysokých škol a k tragickým obětem. Z mnoha si připomeňme alespoň tři jména: Václav Sedláček, Jan Opletal, člen turistického oddílu vysokoškolského sportu a Evžen Rošický, reprezentant na Světových akademických hrách 1937 v Paříži. Následuje likvidace vysokoškolského sportu a dlouhých šest let nesvobody.

1945 - 1989

Další etapa začíná osvobozením Československa v roce 1945. Ke studiu se vrátili nejen studenti, kteří museli vysoké školy v r. 1939 opustit, ale nastoupily i silné ročníky těch, kterým okupace zabránila dále se vzdělávat, takže počet studentů ve studijním roce 1945/46 dvojnásobně převýšil předválečný stav. Byly znovu otevřeny ústavy pro tělesnou výchovu na vysokých školách a začala snaha o obnovu vysokoškolského sportu. Rozvoj v Praze byl oslaben skutečností, že nestor českého vysokoškolského sportu v Praze František Smotlacha se už k tělovýchově nevrátil. Přesto se znovu rozjela činnost se VS Praha, v Brně pak díky Františku Vojtovi se rozjel na plné obrátky VS Brno. V jeho záslužné práci mu pomáhají Malafa, Ehrman, Láska, Beinhauerová, Smažil, manželé Pólovi, Gajdošová a další. Postupně se začínal rozjíždět VS i v Plzni, Olomouci a Ostravě formou zájmových kroužků studentů VŠ. Po únoru 1948 VS Praha i Brno během roku 1949 zaniká. V Brně se snažili vysokoškoláci zachovat svoji činnost a pokračovat pod hlavičkou Včely Brno, ale jejich snaha byla marná. V r. 1952 po ustanovení kateder tělesné výchovy na vysokých školách se podmínky zlepšily a začaly vznikat nové vysokoškolské TJ. Vedle Prahy a Brna to byla Plzeň a Ostrava, v r. 1953 Olomouc a Liberec a v r. 1955 Pardubice. V rámci reorganizace československé tělovýchovy podle odborových svazů vznikají na vysokých školách DSO Slavia, které trvají do roku 1956, kdy vzniká Československý svaz tělesné výchovy,na jehož popud se propaguje zásada – v jednom vysokoškolském městě jedna vysokoškolská tělovýchovná jednota. V dalších letech se ale postupně ukazovala správnost názoru, aby na úrovni každé KTV byla vytvořena příslušná VŠTJ. Tento záměr se plně podařilo prosadit v roce 1961, kdy na základě směrnic MŠ byl realizován. Tím byly vytvořeny podmínky pro využití materiálního, finančního a především personálního vybavení KTV pro rozvoj zájmové sportovní činnosti studentů VŠ. Sportovní činnost ve VŠTJ byla tedy zajišťována především učiteli KTV a financována z prostředků MŠ prostřednictvím KTV. Bezplatné zapůjčování tělovýchovných prostor vysokých škol pro sportovní činnost studentů v soutěžích Státního výboru pro TV a sport (SVTVS) a později ČSTV výrazně přispělo k rozvoji výkonnostního sportu na VŠ. O tuto příznivou situaci na MŠ se zasloužili naši kolegové, pracující na MŠ od Pokorného, Fuhrmana, Čápa, Volrába až po Reitmayera a Jančálka. V tělovýchovné organizaci – nejprve SVTVS a později ČSTV – nebyla už situace tak příznivá. Specifika vysokoškolského sportu se jen těžce prosazovala nejen z důvodů odborných, ale i politických. Vedoucí pracovníci tělovýchovné organizace viděli ve vysokoškolácích složku, která nebyla ochotna poslušně plnit jejich často neodborná rozhodnutí. Jen důslednou a usilovnou snahou pracovníků VŠTJ se postupně dařilo prosazovat se v hierarchii tělovýchovné organizace. Nejprve byla jmenována komise vysokoškolského sportu, později Rada vysokoškolského sportu a teprve po uvolnění politické situace v roce 1967 mohl vzniknout první volený orgán vysokoškolského sportu „Výbor vysokoškolského sportu ÚV ČSTV. Mezi bojovníky za postavení vysokých škol v tělovýchovné organizaci patřili především A. Čáp, J. Bém. M. Holý, M. Chmelík, Z. Malý, J. Jirousek, S. Mrázek a další. Na jejich práci pak navázali v českém vysokoškolském sportu J. Bogdálek, Z. Malý, Příhodová, M. Buriánková, E. Pučelík, M. Rott, J. Zdvíhal, B. Zháňal a další. Obavy a nedůvěra vedoucích pracovníků tělovýchovy ve vysokoškolský sport se plně potvrdily v roce 1968, kdy konference VS v říjnu 1968 v Praze jednoznačně odsoudila okupaci ČSSR sovětskou armádou a sportovci TJ VŠ, především TJ VŠ Praha, odmítli nastoupit k utkáním se sportovci SSSR. Tento postoj znamenal pro další rozvoj vysokoškolského sportu řadu problémů s vedením ČSTV, někteří pracovníci jako J. Bém, M. Chmelík, I, Duda a další museli své funkce ve VS opustit. Přes tyto problémy se však VS díky podpoře MŠ nadále úspěšně rozvíjel a je možno konstatovat, že v r. 1985, kdy český VS slavil svých 75 let od založení, bylo dosaženo optimální míry rozvoje VS v českých zemích. Na všech vysokých školách pracují VŠTJ v úzké spolupráci s KTV a bylo dosaženo vysokého procenta zapojení studentů VŠ do soutěží ČSTV od masového až po vrcholový sport. Tomu plně odpovídaly i úspěchy vysokoškolských sportovců v soutěžích ČSTV i na poli mezinárodním, včetně olympijských her, mistrovství světa a univerziád.

1989 -

Listopad 1989 – Mezinárodní den studentstva odstartoval novou etapu i ve vývoji vysokoškolského sportu. Kontinuita obrody VŠ sportu s demokratizačním procesem ve společnosti má hlubokou logiku. Byli to především studenti a také část vysokoškolských učitelů, kteří dali impuls k celospolečenským změnám a v návaznosti i ke změnám na vysokých školách. Začátkem ledna 1990 svolalo předsednictvo Českého vysokoškolského sportu do Tyršova domu aktiv zástupců Občanského fóra VŠTJ a KTV, na kterém bylo předsednictvo ČVS rozšířeno o další členy z hnutí, z nichž někteří, jako např. doc. František Dvořák sehráli významnou úlohu v průběhu listopadových událostí. Takto rozšířené předsednictvo připravilo základní strategii další činnosti vysokoškolského sportu, odpovídající novým společenským podmínkám. V tomto novém klimatu se vysokoškolský sport začal vymaňovat ze svázanosti a utlumeného postavení v rámci monopolní jednotné organizace ČSTV. Nově pojatý český vysokoškolský sport navazuje na tradice sportu tak, jak ho pojímal Doc. PhDr. František Smotlacha, tj. antický ideál „kalokagathie“ – ideál dokonalosti, soulad mezi krásou těla a ducha, vyjádřený Tyršovým heslem „Ve zdravém těle zdravý duch“. Vysokoškolská tělovýchova a sport se od tohoto historického mezníku vymezuje jako samostatný celek v rámci spolkové tělovýchovy v těsném spojení se svým resortem – ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Český vysokoškolský sport si klade za cíl pečovat o tělovýchovu a sport na vysokých školách, o pestré tělovýchovné a sportovní vyžití celé akademické obce. Základní strategie činnosti vychází ze spojení výuky TV s tělovýchovou zájmovou, sportem pro všechny a výkonnostním sportem v rámci akademických sportovních soutěží jednotlivých sportovních svazů. V tomto smyslu jsou těsněji propojeny katedry tělesné výchovy a sportu a vysokoškolské sportovní kluby. Ve spolupráci s Českou tělovýchovnou organizací, sportovními svazy, Vysoko- školským sportovním centrem a Českým olympijským výborem se vysokoškolský sport podílí na přípravě akademické a státní reprezentace. Základem a hlavní náplní ČVS však zůstává zabezpečování a organizování každodenní tělovýchovné činnosti a akademického sportu studentů, učitelů a zaměstnanců českých vysokých škol. Jako začátek novodobé historie vysokoškolského sportu můžeme považovat 5. červen Tehdy se v Praze konala mimořádná konference Českého vysokoškolského sportu. Místem konání byl zvolen Obecní dům, kde dosavadní výbor vysokoškolského sportu ČÚV ČSTV ukončil svoji činnost a zároveň byl zvolen nový 11 členný výbor Českého vysokoškolského sportu na dvouleté funkční období. Složení výboru bylo následující: František Dvořák – předseda, František Táborský – místopředseda a členové VV: Miloslav Rott, Josef Zdvíhal, Jan Weisshautel, Bohumír Zháňal, Dušan Tomajko, Michal Charvát, Eva Slonková, Eva Skalická, Ladislav Bank. Sekretářem ČVS byl Ladislav Vladyka. Hlavními úkoly tohoto období bylo obhájit pozice a zachování kateder tělesné výchovy na všech vysokých školách, dále pečovat o veškerou tělovýchovu na vysokých školách, propojit výuku tělesné výchovy se zájmovou TV, sportem pro všechny a výkonnostním sportem a úžeji propojit katedry a vysokoškolské kluby, stejně tak jako propojit katedry a ČVS. Dokončilo se rovněž začlenění technických sportů do ČVS (21. 1. 1990), iniciovala s transformace Vysokoškolského sportovního centra ve smyslu většího propojení s ČVS, dále výkonný výbor vytvořil nová kriteria pro rozdělování finančních prostředků pro kluby (1991) a společně s MŠMT byly vytvořeny nové směrnice a metodický návod jako doporučení rektorům a děkanům k poskytování sportovních stipendií a trenérských odměn. V oblasti péče o akademickou reprezentaci se výkonný výbor zaměřil především na spolupráci s VSC, dále s komisemi sportů a jednotlivými svazy. Celkově lze toto období charakterizovat jako dobu obrody vysokoškolského sportu coby stavovského rezortního tělovýchovného sdružení. Dne 12. května 1992 byla svolána volební valná hromada ČVS, která zhodnotila dosavadní činnost svazu a odstupujícího výkonného výboru. Byl zvolen nový výkonný výbor, který měl oproti předchozímu jen 9 členů, funkční období se však prodloužilo na 4 roky. Nový výbor pracoval ve složení: František Dvořák – předseda, František Táborský – místopředseda a členové: Michal Charvát, Karel Janků, Miloslav Rott, Eva Slonková, Eva Skalická, Dušan Tomajko, Bohumír Zháňal. Sekretářem byl Ladislav Vladyka. Po rozdělení republiky v r. 1993 a zániku České a slovenské federace vysokoškolského sportu se stal generálním sekretářem ČVS Václav Šamberger. I toto období bylo obdobím plným změn, a to jak v celé společnosti, tak i logicky v celém vysokoškolském sportu. V roce 1993 se uskutečnily poslední společné československé univerziády, ale na Světových univerziádách v Zakopaném a Buffalu jsme vystupovali již jako dva samostatné státy. Původní název Český vysokoškolský sport byl po rozdělení republiky změněn na název Česká asociace akademického sportu (ČAAS). V roce 1994 navrhl VV transformaci systému stipendijního řádu a trenérských odměn. Ve stejném roce byla založena Nadace na rozvoj vysokoškolského sportu, za účelem zlepšení podmínek rozvoje všech forem tělovýchovných a sportovních aktivit studentů. V roce 1995 byla založena tradice vyhlašování nejúspěšnějších akademických sportovců a kolektivů roku. Stejně tak jsou při příležitosti zasedání Rady každoročně oceňováni zasloužilí pracovníci vysokoškolského sportu. Tato etapa ČAAS byla obdobím složitých legislativních, organizačně administrativních a obsahových změn. Pokračuje se ve snaze obhájit tělesnou výchovu v učebních programech vysokých škol a tím i zachování kateder tělesné výchovy. Opět se vede snaha o obhájení pozic akademického sportu v ČSTV a tím i získávání finančních příspěvků, kromě podpory z rezortního ministerstva. Další zdroj finančních prostředků je hledán ve sféře sponzorských příspěvků, což se daří jen částečně. Určité zázemí pro reprezentaci skýtá Vysokoškolské sportovní centrum i když ztratilo svůj rezortní charakter. Udrželi jsme si postavení i na poli diplomatickém – v odborných komisích FISU a František Dvořák je od roku 1991 člen Exekutivy FISU. Další volební Rada se konala 17. května 1996, kdy byla zhodnocena práce VV a asociace za uplynulé funkční období. Byl zvolen pouze 7 členný výkonný výbor ve složení: František Dvořák – předseda, Eva Slonková – místopředsedkyně, členové: Michal Charvát, Vlastimil Cach, Miloslav Rott, Eva Skalická, František Táborský. Hlavní úkoly zůstávají nezměněny: zabezpečování sportovních přeborů od nejnižších kol odehrávajících se na jednotlivých fakultách, přes přebory škol a oblastí, až k akademickým mistrovstvím ČR, v některých sportech dokonce i s mezinárodní účastí (lyžování, běh, sjezd). Nedílnou součástí mezinárodního běžeckého mistrovství se též stalo Mistrovství akademiků veteránů (známé pod názvem K.A.K.). Sekretariát ČAAS má stěžejní podíl na organizačním zajištění výprav před i v samém průběhu AMS a světových univerziád. Při zajišťování těchto akcí došlo ke zlepšení spolupráce s jednotlivým sportovními svazy především při nominaci reprezentantů, organizaci a materiálního zabezpečení jednotlivých výjezdů. V roce 1996 výkonný výbor připravil a realizoval dohodu s katedrami tělesné výchovy o jejich kolektivním členství v ČAAS. Dochází i ke zkvalitnění mediální propagace vysokoškolského sportu a to prostřednictvím redaktora Českého rozhlasu p. Zdeňka Vlka a především vznikem prvního vlastního časopisu s názvem „Akademický sport“ pod vedením redaktora p. Jaroslava Velíška. V roce 1999 na zasedání Rady ČAAS byl výkonným výborem navržen a odsouhlasen nový název naší asociace – Česká asociace univerzitního sportu (ČAUS). Důvodem byla skutečnost, že velká většina škol přešla na název Univerzita a i mezinárodní federace FISU má ve svém názvu rovněž přívlastek „univerzitní“. Navíc ostatní členské státy užívají výhradně pojem – univerzitní. Toto období opět nebylo nijak jednoduché, neboť všechny změny ve společnosti, i ty negativní, měly pochopitelně dopad i na vysoké školy, potažmo pak na sportování vysokoškoláků. Neustále se hledají nové finanční zdroje, částečně i přes sponzory. Byli jsme nuceni vlivem nového nadačního zákona zrušit Nadaci pro rozvoj vysokoškolského sportu a i financování z ostatních zdrojů má tendenci omezování finančních toků. Přes všechny problémy široké transformace společnosti po roce 1989 a tedy i sportu, včetně sportu univerzitního, činnost naší asociace nestagnuje. Jsme silným, nezávislým a respektovaným sdružením v rámci ČSTV. V současné době sdružujeme 27.664 členů ve 41 VSK a VŠTJ a vyvíjíme činnost v 39 sportech a tělocvičných aktivitách. Tato pestrá paleta spolkové činnosti je rozvíjena od rekreačního sportování až po vrcholový sport, včetně účasti našich členů na světových univerziádách, ME, MS a OH.

Vedoucí funkcionáři vysokoškolského sportu v historickém pohledu

Rada vysokoškolského sportu ÚV ČSTV do roku 1970 a od roku 1970 Svaz vysokoškolského sportu ÚV ČSTV

Předsedové

Prof. Ing. Dr. Miloš Holý, DrSc. 1957 – 1963
Doc. PhDr. Augustin Čáp, CSc. 1963 – 1973
Prof. PhDr. Bohuslav Sýkora, CSc. 1973 – 1985
Prof. PhDr. Svatopluk Jančálek, CSc. 1985 – 1990
Doc. PhDr. František Dvořák, CSc. 1990 dosud

Sekretáři

Vlastimil Růžička
Eva Bartlová
Maxmilian Ullmann
Dana Janzová
Ján Mahor
Václav Šamberger
Český vysokoškolský sport ČÚV ČSTV do r. 1967 do r. 1992, Česká asociace akademického sportu (ČAAS) od r. 1992 do r. 1999, Česká asociace univerzitního sportu (ČAUS) od r. 1999

Předsedové

Doc. Phdr. Jan Bém 1967 – 1969
Prof. PhDr. Jaroslav Bogdálek, CSc. 1969 – 1990
Doc. PhDr. František Dvořák, CSc. 1990 dosud

Sekretáři

PaedDr. Josef Hájek
Pavel Kořan
Milan Jaroš
Jiřina Lůžková
PaedDr. František Rón
Helena Frantová
Ladislav Vladyka
Václav Šamberger